Rozdíl mezi PVC a běžnými plasty spočívá v tom, že plasty obsahují chlor, takže se nemohou přímo dotknout pitné vody nebo jídla.
Za druhé, protože polarita molekulárního řetězce PVC je příliš velká a plasticita je špatná, je často nutné přidat více než 40% změkčovadel (změkčovadel) a nemohou přímo kontaktovat pitnou vodu nebo jídlo.
Obyčejný plast, snad se odkazuje na LDPE, který může být používán přímo lidmi. Mnoho lidských těl nepoškodí příliš mnoho.
PVC, ve zkratce anglicky PVC, je polymer polymerizovaný monomerem vinylchloridu působením peroxidu, azosloučeniny a dalších iniciátorů nebo působením světla a tepla podle reakčního mechanismu polymerace volných radikálů. Homopolymer vinylchloridu a kopolymer vinylchloridu se společně označují jako vinylchloridová pryskyřice.
PVC je bílý prášek s amorfní strukturou, s malým stupněm větvení, relativní hustotou asi 1,4, teplotou skelného přechodu 77 až 90 ° C a rozkladem při asi 170 ° C. Má nízkou stabilitu vůči světlu a teplu. Pokud je vystaven slunečnímu záření po dlouhou dobu nebo nad 100 to, rozloží se na výrobu chlorovodíku a další autokatalytický rozklad způsobí zbarvení a rychle se také sníží fyzikální a mechanické vlastnosti. V praktické aplikaci je nezbytné přidat stabilizátory, aby se zlepšila stabilita vůči teplu a světlu.
Zpracování PVC velmi záleží na některých přísadách. Samotný prášek z PVC pryskyřice nemůže být zpracován na žádné produkty. V měkkých výrobcích je nutné přidávat stabilizátory, maziva, pomocné látky při zpracování atd., Jakož i změkčovadla.
Samotná PVC pryskyřice a další běžné plasty jsou při syntéze těžké a nemohou se spoléhat na vedlejší ropné produkty. Proto jeho vztah k řetězci ropného průmyslu není tak velký jako u ostatních plastů pro všeobecné použití.
PVC materiál je důležitější při opětovném použití stavebních materiálů, protože má zjevnou výhodu, to znamená, že v procesu venkovního použití, kvůli jeho odlišnému mechanismu rozkladu, jeho fyzikální vlastnosti klesají v relativně malé míře a cena je relativně nízká .